Smrt

4. června 2008 v 19:29 | Tia(maagie.blog.cz) |  Příběhy & Povídky

Smrt

Byla kousek od brány. Nápadně zpomalila, jakmile zahlédla otevřený průchod dovnitř. Věděla, že se nemá čeho bát a že tam jít musí, přesto se jí tam ale nechtělo. V duchu hledala ospravedlnění pro situaci, kdyby se neodhodlala jít až tam. Žaludek se jí svíral úzkostí. V hlavě jí vířily obavy z toho, že to nedokáže. Zdálo se jí, že tam stojí už několik minut, ale přesto to bylo jen několik vteřin.

Vykročila a prošla bránou. Rozsvítila si baterku, kterou si vzala z auta. Všude už byla tma, byla zima a večer. Nebe bylo jasné a měsíc svítil, přesto jí kuželovitý paprsek světla dodával odvahu. Mířila baterkou k zemi, nechtěla vidět to, co bylo okolo cesty. Měsíční svit však odkrýval nápisy na náhrobcích, nebyla schopna se nedívat na jména a data. Chvílemi zavírala oči, ale i tak před sebou viděla černé kvádry rýsující se zpoza tmy. Její nervy pracovaly na maximum, byla vyděšená k smrti. Přesto dál pokračovala v cestě.
Dobře věděla, kam míří. Cestu znala zpaměti. Byla stejná jako kdykoli jindy, kdy tudy kráčela. Paprsek baterky slábl. Několikrát s baterkou zatřepala, ale bylo to beznadějné. Světlo poblikávalo, až zhaslo úplně. Ocitla se v noci na hřbitově sama a úplně potmě. Jen měsíc jakoby škodolibě osvětloval náhrobky a ukazoval jí tváře zemřelých, kteří zde odpočívali. Strach ji začal ochromovat. Zpomalila, dokonce se na chvíli zastavila.
Přečetla si na jednom z náhrobků jméno, bylo jí povědomé. Cítila, že je již blízko svému cíli. Dala se do běhu, chtěla tam být co nejdřív. Nohy jí však vypovídaly službu, zadýchala se. Posadila se na jeden z žulových kvádrů, strach jí začal opouštět. Na hřbitově bylo naprosté ticho, slyšela jen ledový vítr, jak jí hvízdá kolem uší. Zvedla se a šla po cestě dál.
Ano, už je blízko. Věděla to. Tady stačí jen zatočit a již je na místě. Pak se už nemusí bát. Sešla na jinou cestu a pokračovala rovně. Ušla několik metrů a zastavila se. Měsíc jí tentokrát přál, ukázal se mezi mraky právě v tom momentě. Ozářil svým bledým světlem náhrobek, takže si mohla přečíst jméno a datum úmrtí. Na rtech se jí objevil podivný úsměv. Byla doma. Tělem jí projel zvláštní pocit uspokojení. Jméno i datum odpovídaly. Vyslovila nahlas jméno na kamenné desce. Jak sladce jí v uších znělo vlastní jméno. A datum úmrtí byl právě dnes…
Nad hřbitovem se sneslo ticho, i vítr se utišil. Všude byla naprostá tma, jen u jednoho z náhrobků ležela rozsvícená baterka. Někdo ji zde zanechal v domnění, že již nefunguje. A na silnici za hřbitovní zdí stálo auto s rozsvícenými světly a v jeho útrobách ležela černovlasá dívka s prázdnou lahvičkou tablet v ruce…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.